Z cyklu „Na co se ptáte a na co často odpovídám“. Nejsem skalním zastáncem ani odpůrcem střídavé výchovy, avšak řeším ji ve své praxi velmi často. Můj názor je takový, že záleží vždy na spoustě faktorů – na podmínkách, komunikaci, vzdálenosti, osobnostech všech zúčastněných. Jsou také děti, které jsou pro střídavou péči vhodnější a jiné, které s ní mohou mít větší problémy.
Co si rodiče nejčastěji myslí, že je překážkou střídavé péče? To, že malé dítě při příjezdu druhého rodiče působí dojmem, že k němu nechce, nebo dokonce pláče. To, že dítě předškolního věku nebo mladší odněkud nebo někam odmítá jít, je v tomto věku zcela běžné a nemusí to vůbec znamenat, že tam, kam nechce, je nešťastné nebo je tam něco špatně. Takto malé děti se běžně rozpláčou proto, že nechtějí jít ráno do školky, po víkendu nechtějí odjet od babičky, odmítají se vrátit z dovolené a podobně. Ke konstatování, že dítě u druhého rodiče není spokojené a že by tam nemělo jezdit proto rozhodně nestačí konstatování, že dává najevo nechuť tam jít. Pokud se ale něco tkového dlouhodobě děje, mělo by se s dítětem pracovat a zjistit, co nám chce svým chováním sdělit.